ROZHOVOR S REDAKTOREM KARLOVARSKÉHO DENÍKU
.
ROZHOVOR S REDAKTOREM KARLOVARSKÉHO DENÍKU
Když ve společnosti řeknete, že jste majitel pohřební služby, jak lidé reagují?
Reakce jsou různé, ale většinou kladné. Obvykle mám pocit, že mi lidé dávají najevo, že si mé práce váží. Uvědomují si, že to nemůže dělat každý. A protože pracuji v oboru, kterým se nezabývá moc lidí, nese s sebou většina nových setkání spoustu otázek. Lidi většinou zajímá má práce obecně. Ti, již mě znají, se mě občas ptají na věci, které jim ale většinou stejně nemohu sdělit. Jsou to věci, o kterých si nemohu dovolit mluvit. Většina mých přátel to chápe. Moje profese mi ale v soukromém životě přináší i poměrně komické situace. Třeba ve chvíli, kdy pro mě někdo něco udělá a já mu řeknu, že to má umě. Dotyčný většinou reaguje, že ode mě na revanš raději nic nechce.
Jak dlouho v tomto oboru pracujete? A co se za tu dobu změnilo?
Už 20 let. Původně to byla firma mého nevlastního strýce, pana Františka Hrubého. Začátkem tohoto roku jsem ji se všemi zaměstnanci a povinnostmi odkoupil. Za těch 20 let se toho změnilo opravdu hodně. Nejvíce asi po ekonomické stránce. Stát přestal přispívat pozůstalým na pohřebné, které většině lidí pomáhalo. Rozloučení se zesnulým není úplně levná záležitost. I když v tomto směru bývá tím nejdůležitějším to, aby rozloučení s nejbližšími bylo důstojné a citlivé. Velkou změnou za poslední roky je také to, že lidé přestali pohřbívat do hrobu, z 90 procent požadují kremace. V dnešní době se navíc naučili loučit se se svými drahými jen vkruhu rodinném, takže neudělají poslední rozloučení v obřadní síni, ale jen doma. Dřív to bylo naopak.
Je to podle vás penězi?
Částečně v tom peníze určitě hrají roli, ale částečně je to také dobou a stavem společnosti. Mám pocit, že už si lidé méně váží svých blízkých a rodinných vztahů. Nezřídka se setkáváme stím, že jsou pozůstalí rozhádaní. Jsou schopní se i před námi dohadovat, kdo si co odnese z bytu. Bohužel mnohé už ani smrt někoho blízkého nestmelí. Je to smutné. Ale setkáváme se i spozůstalými, kteří na posledním rozloučení šetřit nechtějí. Paradoxně to bývají i lidé, kteří moc peněz nemají. A chtějí splnit přání zemřelého, i kdyby si na to měli půjčit.
V jakém cenovém rozmezí se rozloučení pohybuje?
Obecně se ceny pohybují od 16 tisíc až do 100 tisíc korun, ale to je extrém. U nás je obvyklý strop 35 tisíc, to už ale zahrnuje i lepší rakev nebo třeba víc květin. Ceny se ale liší podle firem. Nedávno jsem například viděl fakturu na zhruba 40 tisíc korun za služby, které by unás vyšly na 24 tisíc korun. Naše průměrná cena se pohybuje kolem 22 tisíc korun.
Setkáváte se i s tím, že si lidé přijdou pohřeb zaplatit za svého života?
Ano, i to se stává. Před pěti lety přišla paní, která je mimochodem stále naživu, a objednala si hrobku. Máme také klienta, který si u nás zaplatil svůj celý pohřeb, protože chtěl, abychom se oněj po smrti postarali my, a to tak, jak si přeje. A když to vyřídil, řekl nám, že teď už může v klidu umřít. Jen bych rád podotkl, že také tento pán je stále mezi námi.
Myslíte, že vás v práci může ještě něco překvapit?
Stává se. Do naší kanceláře přišla například klientka, která chtěla objednat poslední rozloučení pro svou matku a zároveň žádala tu úplně nejlevnější rakev, která existuje. Po nahlédnutí do katalogu se zeptala, zda bychom nemohli maminku odvézt do kremace bez rakve. Takové věci vás prostě i po těch letech praxe překvapí. Jsou to prostě emočně vypjaté situace, v nichž se nedají reakce lidí předvídat, natož na ně plánovaně reagovat. Ale musím konstatovat, že toto jsou opravdové výjimky.
Setkal jste se při své práci i s nějakým kuriózním požadavkem?
Asi s nápadem pána, který se přišel domluvit na svém posledním rozloučení. Chtěl pohřbít do stromu, bez rakve, bez oblečení, prostě dobrodruh. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to není možné. On chtěl navíc uspořádat i rozloučení s rakví, ve které by nebyl, a v tom stromě byl pohřbený tajně. Vysvětlil jsem mu, že to prostě není možné.
Chtějí někdy pozůstalí uložit do rakve dary?
Stává se to, dávali jsme do hrobu například telefon, bylo to přání rodiny. A samozřejmě musel být nabitý, kdyby se náhodou nebožtík probudil, aby si mohl zavolat pomoc. Lidé také nechávají dávat do rakve alkohol, obrázky či fotky. Vzpomínám si na jedno zprvu naprosto běžné rozloučení se zesnulou. Ale když jsem pak procházel okolo jejího hrobu, po dobu několika týdnů na něm byl každý den talíř s perfektně naservírovaným lososem.
Loučí se ještě pozůstalí se zesnulými nad otevřenou rakví?
Je to služba navíc, ale bývá to obvyklé. Asi to nebude ideální podnikatelský názor, ale osobně si myslím, že by si měl člověk zapamatovat svého blízkého živého. Ze své vlastní zkušenosti mohu říct, že od chvíle, kdy jsem vypravil pohřeb svému tatínkovi, pamatuji si ho jen vrakvi. Ale rozumím tomu, proč to klienti chtějí. Médii prošla spousta kauz, a tak se často chtějí přesvědčit, že je tělo vrakvi a oblečené, prostě že o zesnulého bylo dobře postaráno. Je to vlastně dost smutné, protože nakládání se zesnulými má své základy, které mají být uvšech pohřebních služeb samozřejmostí, i když se nepočítá s otevřenou rakví. Etika a úcta je a musí být základem této činnosti.
I v tak těžké životní situaci, jako je úmrtí blízké osoby, je třeba počítat a reagovat na současné trendy společnosti. Přibývá například lidí snadváhou, projevuje se to nějak ve vaší profesi?
Lidé s větší nadváhou jsou vypravováni samozřejmě ve větších rakvích, které se speciálně objednávají. V extrémním případě je někdy třeba při převozu těla asistence hasičů. Ale není to záležitost, kterou bychom museli řešit často.
Každý národ nebo etnikum má při posledním rozloučení se zesnulými jiné tradice. Mají pozůstalí zvláštní přání i v těchto směrech?
Třeba romské pohřby bývají většinou do hrobu, často s průvodem, kapelou, a sjedou se na ně i vzdálení příbuzní. Stejně jako umí velkolepě přivítat do života nového člena, stejně tak intenzivně se se svým blízkým i rozloučí. Zažil jsem také muslimský rituál, kdy si pozůstalí sami připravovali tělo na odvoz do Alžírska. Zuli se na parkovišti a modlili se. Poté následoval dvouhodinový rituál, kdy zesnulého omývali, celého obalili fáči a teprve poté oblékli. V tomto ohledu lze vyřešit mnohé. Je to o empatii a úctě. Pohřebnictví je obor, kde nemůžete jít jen za ziskem. Člověk musí chtít pomoci a především se vcítit do bolesti pozůstalých nad ztrátou blízké osoby.
Nedovedu si ale i přes to vše představit, že by to bylo něčí vysněné povolání. Čím jste chtěl být vy?
V pubertě jsem chtěl být řidič trolejbusu. Ale pohyboval jsem se v pohřebnické branži už od svých 15 let, jak jsem zmínil, bývalý majitel je můj nevlastní strýc. Když jsem u něj byl poprvé na brigádě, tak to ale vůbec nevypadalo, že bych v oboru zůstal. Pamatuji si to jako dnes. Jeli jsme Škodou 1203 do Chebu pro nebožtíka. Při zpáteční cestě jsem se okýnkem pořád koukal dozadu, vůbec jsem ztoho neměl dobrý pocit. Když jsem přijel domů, tak jsem byl přesvědčený, že to dělat nemůžu. A nebýt to v rodině, tak by mě asi nenapadlo jít pracovat do pohřební služby.
Najít zaměstnance do pohřební služby asi není jednoduché?
To opravdu není. Je to práce, kterou prostě nemůže dělat každý. Už se stalo, že nastoupil člověk, který se snažil působit jako velký suverén, ale po dvou hodinách to vzdal. Častěji se stává, že ti, kteří si myslí, že to nezvládnou, u nás pak zůstanou.
Práce v pohřební službě musí být nesmírně psychicky náročná. Jak to děláte, aby vás to nesemlelo?
Tato práce je psychicky, ale i fyzicky náročná. Sílu mi ale dodávají reakce lidí, které potkávám po čase a nebo bezprostředně po posledním rozloučení, často mi poděkují, někdy ústně, někdy písemně, ať dopisem či v novinách. Navíc mi dodává sílu moje rodina.
Máte představu, co by mělo být svámi, až zemřete? Máte nějaké přání?
Tak to bude trochu problém. Nevím, kdo mě pak odveze. Ale asi se nechám spálit a dát do přesýpacích hodin, abych pracoval i po smrti.